Hana Čížková
V posledním období Michalovy školní docházky (počátkem devadesátých let) jsem jako třídní učitelka jela s jeho třídou na školu v přírodě. Děti byly upozorněny aby sebou nebraly drahé věci. Pobyt začal úplně běžně, tak jak to na školách v přírodě bývá. A přišel večer a noc. Všude bylo ticho, jen odněkud se začalo ozývat jakési cvakání. Protože nepřestávalo a bylo najednou doprovázeno tlumenými chlapeckými hlasy, šla jsem po zvuku a vstoupila do jednoho pokoje. A tam Michal ještě s jedním spolužákem byli plně zabráni do počítačové hry.
Drahnou chvíli jim trvalo než se probrali z počítačového opojení a byli schopni vnímat moji přítomnost i otázku po přítomnosti počítače. Jejich pokus o vysvětlení (a to bylo po druhé hodině v noci) byl jedním z vrcholů školáckého herectví, a to jsem za dobu svého učitelského působení zažila mnohokrát. Jejich „nefalšovaný údiv nad tím, kdo mi ten počítač dal do tašky" byl přímo nelíčený. Ale po chvíli bez problému přiznali, jak počítač propašovali.
Díky jejich hereckému vystoupení žádný postih z toho nebyl a tato příhoda pak delší dobu kolovala po celé škole i když chlapci již z ní odešli.
Jsem ráda, že Michalovi vydržela tato jeho počítačová záliba po jeho celý, bohužel tak krátký život.
