Marcela Gavulová
Vzpomínka
Je tomu již několik let, kdy někdy v odpoledních hodinách někdo zaklepal na dveře mé dejvické pracovny, kde jsem v té době již dlouho působila. Ve výjimečně tichém dni, kdy přestaly i drnčet telefony, byl slyšet jen tikot mých nástěnných rumunských hodin. Za dveřmi stál černovlasý mladík a s rozpačitým úsměvem se představil: „Já jsem Michal Ovčarov." Popsal, v čem bude jeho činnost u nás spočívat, a pak jsem ho již vídala poměrně často. Pokud jde o odbornost, můj bývalý kolega o něm mluvil opravdu v superlativech: „Rozumí počítačům jak málokdo, je to fakt machr."
Když jsem občas Michala viděla, jak proletěl naší nekonečně dlouhou chodbou, jen mně pokynul z dálky na pozdrav a zmizel v jedné z našich kanceláří, působil vždy dojmem člověka, jehož pracovní záběr je mnohem větší, než se dá zvládnout za 24 hodin denně, vezme-li se v úvahu, že se musí také organismus regenerovat aspoň krátkým spánkem.
Pak už se u nás vyskytoval jen zřídkakdy, smlouva s jeho firmou vypršela, a přicházel jen výjimečně, aby nás vytáhnul z nejhoršího. Nicméně, kdykoliv jsem měla s něčím problém, probrali jsme to s Míšou telefonicky a vždy mi pomohl i na dálku, nikdy nic pro něho nebylo problémem. Někdy jsme si poté povídali do telefonu, doslova o všem možném. Jak jsem se později dověděla, Michal byl stejně starý jako můj syn, který žije již několik let v zahraničí. Když jsme náhodou opouštěli budovu najednou, nabídl mi, že mě doveze domů, a tak jsme toho po cestě také stačili hodně probrat.
Po nějaké době, doslova v několika dnech, došlo k personálním změnám na mém pracovišti. Do zděděného notebooku jsem potřebovala rychle dostat údaje, abych mohla denně monitorovat potřebné informace z médií pro několik stovek odběratelů. Začala jsem problém řešit, ale bylo evidentní, že mi v tom nikdo z kolegů není s to pomoci, a že za mě nikdo nic vyřizovat nebude. Zavolala jsem tedy Míšu. Pochopil hned o co jde a navrhnul: „Přineste to ke mně, to bude za chvíli." Nasměroval mě jak se dostanu do jeho firmy, a tak jsem se k němu druhý den ráno vypravila.
K počítačovým firmám jsem já, stejně jako někteří moji vrstevníci, kteří se rozhodně nemohou nazývat „počítačovými dětmi", přistupovala s určitým respektem, neboť jsme se nějaký čas domnívali, že po zadání konkrétních dat a údajů do počítače dostaneme po vyhodnocení třeba i skvělou radu, zda by nebylo pro nás lepší v Praze to „zabalit" a jít pracovat na Šumavu, odcestovat za účelem podnikání do Brazílie, jet pomoci zlepšovat životní prostředí v Číně nebo letět do afrických misií. Pochopitelně většinou v těchto firmách nepůsobí lidé, kteří pamatují šedesátá, nebo dokonce padesátá léta.
Vyběhla jsem po schodech do posledního patra. Všude postávali nebo pobíhali mladí lidé, panoval tam čilý ruch a najít Michala nebylo tak úplně jednoduché. Nakonec se vynořil z útrob malé tmavé místnosti plné dokonalé počítačové techniky a vedl mě do své kanceláře, ve které pracoval ještě jeden mladík. Překročila jsem dva na zemi ležící počítače, několik krabic a dostala jsem se až k oknu místnosti, kam mi Míša stejným způsobem dopravil židli. Pouhé dva telefonické rozhovory a už stahoval do mého služebního notebooku potřebné údaje. Měla jsem opravdu velkou radost, to byla tedy úleva. Obávala jsem se, zda se to povede a jak to bude dlouho trvat, zda budu moci od zítřka dostát svým pracovním povinnostem. „Hotovo" - řekl Míša zase s tím svým milým odzbrojujícím úsměvem. Měla jsem samozřejmě radost, že mi vyšel tak rychle vstříc, ale v tom se mě zmocnily obavy, co to vlastně bude stát. Věděla jsem, že počítačová činnost není laciná záležitost. Když Michal pochopil, že si to budu muset zaplatit sama, zareagoval okamžitě a povzbudivě, že mi rád vyhověl a nejsem dlužna nic. Opravdu mě to dojalo. Upadla jsem do rozpaků a moje slova díků mě připadla jako nedostatečná. „Máte to u mě, Míšo, opravdu jsem Vám moc vděčná," loučila jsem se. Mával odmítavě rukou, že je to v pořádku.
V jednom dubnovém dni jsem výjimečně vyběhla z budovy pracoviště krátce po poledni a viděla jsem Míšu, jak pospíchá k nám. Zase se to u nás asi „zhroutilo", pomyslela jsem si. Zastavili jsme se spolu a dali se do řeči. Detailně mě seznamoval s příčinami světové krize, vyprávěl mi o potížích s pojišťovnou, svěřil se mi, jaké má teď plány, ale bohužel stále velmi málo času. Zesmutněl při tomto konstatování. Uvědomila jsem si, že si na ulici povídáme už téměř půl hodiny, a že přijdu pozdě. Rychle jsem se tedy začala loučit s tím, ať se určitě zase u mě brzy zastaví, že to ještě všechno probereme, jako vždy. Slíbil, že určitě a brzy, volal za mnou na pozdrav.
V tu chvíli jsem netušila, že se s ním vidím naposledy. Před mnoha lety mi 2. května tragicky zahynul přítel z dětství. Bylo mi tehdy 15 let. Že po desetiletích, ve stejný den, opustí své nejdražší i kamarády Míša Ovčarov, bylo pro mne velmi bolestné.
