Vilma Ovčarová
Náš - můj Míša
Narodil se dříve, než je zvykem u normálně donošených dětí. Ve znamení býka, ač to měl být blíženec. Taková žabička, která se vešla do dlaně jedné ruky. Ale velmi rychle vše dohnal a po roční kontrole u lékaře, když byl postaven v neznámém prostředí v místnosti s tím, jak si poradí, se rozběhl ke mně, chytil mě kolem krku a paní doktorka prohlásila" u nás už nemáte co dělat, je přes hlavu zcela v pořádku. Jako miminko byl zcela zvláštní, kdykoli jsme ho dali spát do kočárku a šli se na něj podívat, tak na nás valil kukadla a my měli dojem, že snad vůbec nespí a hltá svět kolem sebe, aby o něco nepřišel.
Jeho první společenská komunikace zněla - na-na-na, ně-ně-ně. A tak jsme doma měli Toho Náně- Náňátko, Náňáka. Asi v jeho 5 letech k nám přišel hodný Mikuláš, Anděl a hodně zlý čert (s ním jsme se samozřejmě domluvili, aby byl zlý). Po celou návštěvu nadpozemských bytostí stál jak voják na stráži, čert se mohl ustrašit, ale Náňák mlčel a ani básničku neřekl. Večer jsem za dveřmi dětského pokojeslyšela, jak říká bráškovi. Martínku, měl ten andílek vůbec prdelku? Já žádnou neviděl a to mně štve.
V dětství byl víc nemocný, takže 1. třídu absolvoval v posteli, 3. třídu u babičky v Liberci, prostě Praha mu nesvědčila. Opakovaně ho doktoři posílali do ozdravovny, byl několikrát v Krkonoších, kde se naučil aspoň dobře lyžovat.
Jako rodina jsme jeli do Bulharska na dovolenou a bylo opravdu co hlídat. Vypravili jsme se k bazénu , to mu byly asi 3 roky a než jsme se vzpamatovali, rozběhl se a skočil do hloubky, aniž uměl plavat. Táta za ním skočil oblečený, vylovil ho ze dna a Míša? Ani nezabrečel. Uhlídat takové štísko, to byl pro nás někdy nadlidský výkon.
Na jeho školní léta vzpomínat, to bylo pro nás spíše utrpení. Před každou třídní schůzkou jsem se klepala jak ratlík, co náš miláček zase vymyslel a provedl. Když hájil "svoji pravdu " byl slyšet po celé škole a kantoři z toho byli na mrtvici. V té době to nebylo zvlášť dobré doporučení k dalšímu studiu, ale na gympl se dostal celkem bez problémů. Tam se musel kromě angličtiny učit i němčinu a tu nesnášel tak, že odmítal si vzít i bonbon z Německa/ a to na sladké byl/, takže formou těžkého násilí a nuceného doučování všemi příbuznými co aspoň trochu šprechtili, nakonec odmaturoval. Ta úleva pro nás
Ač byl o 4 roky mladší než jeho brácha, chtěl být vždy jednička. Ještě štěstí, že měl brášku tak rozumného, který v kritických chvílích, když malý " rozzuřený býček" útočil , se v klidu otočil a počkal, až se ten ďáblík zklidní. Jinak vzájemná láska mezi nimi byla fantastická. Jen jedna vzpomínka za všechny:
Martin odjížděl na léto do Indie, to Míšovi bylo necelých 18 let a při rozlučce před cestou jsme byli zvyklí chodit na večeři do restaurace. Tam jsme poprvé viděli Míšu, kdy to přehnal trochu s alkoholem, a protože měl povídavou, tak se nám svěřil, že ho kamarádi nutí kouřit marjánku a aby si to nerozházel tak nevěděl, co dělat. Martin odjel a za týden volal z Indie (to mobily ještě nebyly), že se letadlem vrací pro Míšu a vezme ho raději s sebou, aby ho měl pod dohledem.
Zklidnila jsem ho a okamžitě ho přihlásila do autoškoly a zaměstnala tak, že po celé prázdniny neměl na blbosti čas. A mně došlo, že kdyby se nám s tátou něco stalo, tak že brácha bráchu už nadále ohlídá a to mě hřálo na srdci po celou další dobu.
A Míša nastoupil na vysokou školu- ke zděšení kantorů udělal přijímačky bez problémů - ale co naplat. Již dávno propadl démonu počítač a tak se jeho život začal ubírat jiným směrem. I když na škole chvíli vydržel i zkoušky skládal za jedna, jednoho dne nás postavil před hotovou věc. " Budu podnikat s počítači ". A vrhl se do budování svých představ. Přestaly pro něj existovat soboty, neděle, žádná dovolená. Já jsem jako "máma ze staré školy" byla spíše nešťastná, protože jsem si představovala, že kromě práce by si ve svých letech měl i víc užívat života, jezdit na dovolenou a mít volné víkendy. Bylo mi ho při jeho uspěchaném životě líto, ale žádná rada ani hádka nebyla nic platná. Šel za svým cílem.
Jinak byl Míša moje veliká jistota, neboť jsem při svém počítačovém nevzdělání na něho stoprocentně spoléhala. Kdykoli se mi v práci cokoli porouchalo, stačilo zavolat a do 10 minut bedna zas pracovala jak hodinky. Jeden příklad za všechny:
Jednou si urval trochu času a jel na víkend do Rakouska na hory. Nástup v Praze mezi kamarády a sotva dosedl, tak jsem mu zoufale volala, že mi nejde jedna z tiskáren. On nic zlého netuše mi na dálku opravoval co mohl a až téměř na rakouských hranicích/ v pozadí byl šum bavících se kamarádů/ se mě nakonec už zoufale zeptal. " A máš papír ve správné tiskárně ? A to bylo jádro pudla, neměla. Do hloubi duše jsem se styděla a Míšovi v duchu
tisíckrát omlouvala. A on po návratu se o tom ani nezmínil.
A pak začal žít sám ve svém bytě. Organisovaný sport mu nikdy nevoněl. Až přičichl k tomu adrenalinovému. Bungee jumping, snowboarding, skoky padákem. A potom si koupil silnou motorku. Nám to neřekl, věděl, že bych mu hrozně nadávala a byla nešťastná. A jednoho dne se to stalo… Ta strašná bolest a prázdnota v srdci mámy se nikdy nezahojí…
Komentáře