Zdeněk Červenka
Útrapy jsou solí života.
Rabínská moudrost
Je smutné o tom mluvit nebo psát, ale bohužel stalo se. V sobotu 2.5.2009 L.P. byla na pražské silnici prolita krev rodin Ovčarů, Slánských, Pavlištů a dalších. Protože i já mám v sobě geny a krev jedné z těchto rodin, cítím se spoluúčastníkem této tragické nehody.
I když jsem v dosti daleké přízni k Michalovi, nemluvě o velkém věkovém rozdílu a ne dosti častém styku, myslím že moje životní zkušenosti a zážitky mi dovolily Michala dostatečně poznat a snad i jemu a jeho snahám porozumět. Myslím, že jeho věk se na něm dostatečně nepodepsal, a že žil stále v oparu svého mládí a cílem, zvládnout všechno kolem sebe na sto procent. Byl silně podnikavý, prodchnut svou velkou životní energií a s cílem, vždy a všude zvítězit a být první.
Nedělní oběd u Ovčarů, a do kuchyně se šourá právě vstavší chlapeček s čupřinou v pyžamu, jsa probuzen po včerejším obskurním večeru, který někdy i končil boulemi a šrámy, a ani neví jestli chce snídat nebo obědvat. Sice ospalý, ale v jedné ruce mobil, ve druhé notebook, neustále vyzvánění, příjem hovorů, zpráv a sledování obrazovky. Byl to vždy veselý pohled, a v těchto okamžicích mu jistě nebylo vidět těch třicet let. Po jídle, dohadování a pochválení nastaly dohady, zda se bude v dané sestavě provozovat scrabble. Následovaly dvě až tři hodiny lítého boje, dohadování o pravidlech, nadšení, zlobení, přemýšlení, a potom projevy štěstí po přiznaném vítězství, což bylo dosti často. Projevovaná radost byla téměř dětská.
A to byly ty okamžiky, kdy jsem měl možnost ho poznat, poznat jeho duši a jeho život a elán, a kdy jsem mu porozuměl. Dnes ale je těžké, to všechno zpětně rozebírat.
Jedno ale vím, měl jsem Míšu rád.
